O náhodách a nehodách.

28. ledna 2017 v 22:26 | xyz |  Ze života vidlákova.
Život Zrzouna byl plný chybných kroků. Ono se celkově říká, že co je zrzavý, to je pánembohem označený. Jeho si tedy asi vybral jako nějaký hromosvod.


Lidi teď mají takový hloupý zvyk, že když mě potkají, ještě před pozdravem řeknou, že jim je TO líto. Nebo řeknou: "Tak to je ti to asi líto, co?" - Ne, tyvole, strávila jsem s tím koněm den po dni sedm let, tak mi to vůbec není líto.

Prvním chybným krokem si Zrzoun před několika lety rozlomil kopytní kost. To sice mělo za následek kulhání, ale na životním elánu mu to jaksi neubíralo a tak i s tímto hendikepem řádil jak černá ruka, ujel s vozem 120km na čundru, přeskákal mnoho překážek a ohrad a naběhal tisíce kilometrů. Jak stárl a moudřel, bylo kulhání výraznější, přestala jsem chodit domů pomlácená se slovy "zrychtoval to tam jak sviňa pytel šrotu" a naopak jsem s ním začala chodit na procházky. Žádné ježdění, žádné vožení se. Vždycky jsme vyšli na kopec, tam jsem odepla vodítko a půltunové koňské hovado kolem mě pobíhalo. Kdyby to někdo zvěčnil v nějakém obraze, asi by se jmenoval "S psíkem na procházce".

A pak přišel jeden těsně předvánoční den v ohradě. Koně byli vypuštěni, aby se vyběhali. V tom výběhu stojí jediný strom a Zrzek kolem něj běžel tisíckrát. Vždycky je to poslední hryznutí červotoče, kdy se trám propadne. Při klusu kolem oné jabloně se mu smekla noha na sněhu a doslova se omotal okolo ní. Výsledek - roztříštěná kost, rozdrcený kloub a přetrhané vazy. Tohle by se nedalo dohromady u člověka, natož u koně, který měl postiženou už jednu nohu... A tak byly letos ty Vánoce poněkud smutnější. Dorazil to můj spolužák, který se mě snažil utěšit slovy "buď ráda žes přišla jen o koně, a ne o člena rodiny".

Člověka to hrozně nakopne k tomu, aby si uvědomil, jak málo stačí. S oběma koňmi jsem v dobách svého mládí prováděla šílené věci - skákali jsme na sněhu i bahně, jezdili v ledovkách či přes zmrzlou oranici, tryskem se honili po lesích a svazích. Občas jsem někde zahučela dolů a nabila si hubu, jinak se nestalo nikdy nic. No a pak v dobré víře, natěšeni na Vánoce konečně na sněhu, vypustíte miláčky ven, ať si sněhu taky užijou... a do maštale už si vedete miláčka jednoho. Stokrát nic umořilo vola.

Jasně že jsem často přemýšlela nad tím, jak dlouho Ti a tvoje bramlavá noha umožní být tu s námi, a nečekala jsem, že tu budeš strašit do čtyřiceti. Ale že nás opustíš v tom nejlepším věku, s tím jsem taky nepočítala.
Nechť jsou pro Tebe nebeské pastviny stále zelené... <3

 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 28. ledna 2017 v 22:41 | Reagovat

Och, občas mám pocit, že boh má vážne nechutný zmysel pre humor =(

2 Eliss Eliss | Web | 29. ledna 2017 v 7:23 | Reagovat

Je mi tvého Zrzka moc líto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama