Jihočeský welfare aneb nahlédnutí do reality.

26. dubna 2016 v 21:22 | xyz |  Ze života vidlákova.
Naše povinná provozní praxe se odehrává na školním statku. To, že ve škole nezajímá vyučující, že máme praxe, a naopak na praxích nezajímá vedoucí, že nám v 8 začíná škola a drží nás tam do desíti, je jedna věc - oficiálně se praxe s vyučováním nekryjí a vedení fakulty si jistě tleská.

To, co se ale na školním statku učíme, je věc druhá.


První, co mě zarazilo, když jsem nastoupila poprvé, bylo zjištění, jak se vypouští koně do výběhů. Musí se tam totiž pouštět přes silnici, a ačkoli statek je spíše na okraji města, aut tam jezdí dost a jelikož jde o rovný úsek, tak i poměrně svižně. Ale nevadí - vyšle se jedinec, který doprostřed silnice šoupne miniaturní ceduli "pozor, koně!" a druhý jedinec vypustí 6 herek. To, že nikde nemají žádné zábrany, aby se nerozutekli, prostě nepochopím, je to pro mě zbytečné riziko, které by se dalo velice snadno eliminovat tím, že by prostě lidi popadli každej jinou herku (je nás na praxi vždycky minimálně 8, takže dva se ještě můžou dloubat v nose nebo šaškovat s cedulí) a do výběhu je prostě odvedli za ohlávky by bylo stokrát lepší než jednou nahánět rozdováděné herky po celých Budějicích.


Druhé neblahé zjištění, ovšem o to závěžnější, přišlo až na druhé praxi - když se nakládala prasata na jatka. Tak nebudem si nic nalhávat, neměla jsem iluze, že by se na ně šlo ťuťuňuňu, ovšem to co jsme byli nuceni nejen sledovat, ale i se toho účastnit, byly z mého pohledu jatka už v prostorách statku.
Nepochopím ten paradox, jak nám ve škole neustále tlučou zákon na ochranu zvířat proti týrání, a potom musíme dělat přesně to, co je v tom zákoně uvedený, že se dělat nesmí. Ještě by mi mozek trochu pobral, že to tak chodí ve velkochovech, ale doprdelepráce, na ŠKOLNÍM statku? Kde zůstala logika?

Prasata zkopaný, každý s desítkama ran elektrickým pohaněčem, s rudofialovejma pruhama na hrbetě od klacků, tahaný do přepravníku za uši a zadní nohy... Uznávám, že pánové se nadřeli, ono ve dvou odnést takto 30 prasat, každý po 130 kg, to asi není úplně sranda, ale pro to prase hádám taky ne. Většina z nás, něžného pohlaví, JEN držela různé desky jako zábrany, nicméně přihlížet jsme museli. Všude řev, kvičení - a smích.

Bylo nás tam asi 15, my vysokoškoláci a pár lidí ze střední veteriny. Z těch patnácti lidí jsme byli 3, slovy TŘI, co se vyjádřili, že s tímhle chováním ke zvířatům zásadně nesouhlasí. Reakce vedoucí byla v tomto smyslu - "dneska to šlo ještě dobře, když jezdí jinej kamioňák, to jsou teprv jatka. Dejte si panáka, kolegyně, a zvykejte si." Tak já nevím, asi jsem vážně divná, stejně jako zmíněné dvě kolegyně, též označované za příliš útlocitné a pro náš obor nevhodné.

Jasně že tenhle proces není nikdy příjemnej, ta zvířata to prostě cejtí, ale snad to jde udělat i nějak lidštěji. Jsem asi zhýčkaná z domácích porážek, kde se všechno dělá v klidu; člověk má k tomu zvířeti prostě osobní vztah, vždyť s ním byl celej jeho život. Ale proč nás jeden den učí něco, ještě nám neustále opakují, jak je to strašně důležité, a další den v místě, kde bychom měli být učeni tomu samému v praxi, je to všechno přesně naopak?

Musím říct, že ač jsem vždycky byla neoblomný masotarián a svůj postoj k vegetariánství si obhajovala tím, že konzumuju téměř výhradně domácí maso, kde se nebožtíci zvířata mají až do zásahu jateční pistolí jak prase v žitě, tak po tomhle zážitku jsem o svém masožravectví začala zlehounka pochybovat. No a myslím, že až absolvuju praxe ve velkopodniku, dospěju do vegefáze ihned po započetí. Protože když vidím, jakt o vypadá na statku o pár kusech, nechci vidět, jak to bude někde, kde jsou těch kusů stovky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama