Jak vidlák ke městu čuchl.

28. srpna 2015 v 22:49 | xyz |  Ze života vidlákova.
Vlivem okolností jsem se rozhodla vybrat si vysokou školu poměrně dost vzdálenou od mého bydliště. Co jsem však lehce nedomyslela bylo to, že se do školy budu muset sem tam nějak dopravit. Inu, rozhodla jsem se na zápis vydat po čtyřech kolech. Úkol se však zdál jednodušším, než se pak ve skutečnosti projevil...


Mapy.cz mi trasu moje bydliště - České Budějovice spočítaly na krásných 180km. Odhadovaný čas: 2 hodiny 51 minut. Tento plán jsem dodržela krásně, dokonce jsem ceduli s názvem mého budoucího bydliště míjela s časovou rezervou a to i navzdory několika cigárpauzám u krajnice. Co jsem však těžce nezvládla a ještě teď to považuji za jednu z největších životních proher je to, že jsem na desetikilometrové trase od začátku obce ke škole, která čítala pouhé 3 odbočky, strávila rovné dvě hodiny. Poté, co jsem asi popáté projela kolem toho samého kina, hladina v nádrži mi klesla o čtvrtinu a rozeřvala se na mě kontrolka, že mi došla chladící kapalina, jsem auto zdeptaně zaparkovala u jakéhosi Penny, posadila se na kapotu, schoulila se a regulérně se rozeřvala.

Horďák se mi po telefonu sice snažil poradit, ovšem nebylo to moc platné, stále jsem netušila kudy kam. Když se mu konečně podařilo určit, ve které části města se nacházím, a popsat mu, kde najdu nejbližší benzinku, abych si tam koupila tu zatracenou destilku do chladiče, měla jsem dojem, že mi ho posílají snad nebesa sama.

A jelikož jsem lucker (nebo jsem prostě jen vypadala neuvěřitelně zoufale), oslovili mě u benzinky dva borci a nabídli se, že mě k Jihočeské univerzitě dovedou. Zaparkovala jsem kdesi u krajnice naproti obrovskému komplexu, u kterého jsem jaksi nedokázala identifikovat, kdeže má být východ, a než jsem se stihla zeptat, oba gentlemani byli v čudu.

Pokusila jsem se tedy sehnat jediného člověka, kterého z tohoto města "znám" (taky wowkař), který mi vyloženě nasraně a otráveně poradil, kudy a kam. Ubytovala jsem se na kolejích, sehnala zmiňovaného wowkaře Honora a že si aspoň přiťuknem. Jelikož jsem předtím víc jak den nežrala, vydržela jsem pouhé půl lahve vodky. Pak jsem se s tichým nadáváním sesunula na postel a že jdu spát. To se ovšem mistru Honorovi nelíbilo, jelikož chtěl pít, a šťouchal do mě tak dlouho, než se mi udělalo blbě. Pokřtila jsem tedy vysokoškolské hajzlíky a nějakým záhadným způsobem (teleport?) jsem se dostala k Honorovi na pokoj. Tam jsem se taky ráno vzbudila, se slušnou kocovinkou a mikinou omotanou kolem krku, ležíc vedle postele. Ačkoli jsem se snažila elegantně a tiše se vytratit, nějak se mi to nezdařilo a od Honorovy společnosti mě zachránilo pouze další blicí extempore. Ačkoli jsme ho v guildě vždycky všichni měli za pěknýho čůráka, tentokrát se pochlapil - udělal mi kafe a nechal mě se vyspat až do odpoledne.

Po vystřízlivění jsem se tak styděla, že jsem se radši sbalila, vygooglila si nejjednodušší cestu do nejbližsího fastfoodu a vydala se na šestikilometrovou procházku. Po první třetině trasy mě napadlo, že jsem, kráva, mohla jet šalinou, ale nakonec jsem byla za tenhle detox ráda - ostatně, pochybuji, že bych sedla na správný spoj.

Po návratu na kolej a vyžrání půlky megakýble poměrně hnusných křidýlek (KFC poprvé a nejspíš naposled) se v pokoji najednou zjevila nová spolubydlící. Sjela mě nevraživým pohledem, houkla, že doufá, že jsem tichá společnost, protože ona se chce učit, a tím to bylo uzavřeno. Vydala jsem se tedy s krabičkou cigaret a noťasem na balkon, kde jsem klepala kosu až do devíti, jen abych ji, chudinku, nerušila. O půl desáté jsem slavnostně zalezla jako myška do postele a snažila se usnout. Když už se mi to konečně podařilo, ozvalo se dosti rázné klepání na dveře. A neustávalo.

Kokot Honor přišel a chtěl chlastat. Nakonec se mi podařilo mu nějak diplomaticky vysvětlit, že nebudu riskovat, že se vzbudím opět u něj, tentokrát nikoli vedle postele, nýbrž v ní. Uvařil mi tedy alespoň čaj a vypakoval mě s tím, že volal bejvalce a ta si za chvíli dojde štrejchnout. Inu, proti gustu...

A tak jsem se ráno co nejtišeji, abych nedráždila nervózní blondýnku před zkouškou, vytratila. V obří posluchárně jsem se upsala ďáblu, sedla do auta, vymotala se z Budějic a vesele frčela domů. Když už jsem si skoro gratulovala, že jsem to zvládla bez kolizí, tak jsem špatně sjela z rychlostní silnice - a nastalo půlhodinové motání se po rozkopaném Jindřichově Hradci. Jsou chvíle, kdy mám sto chutí vrátit řidičák. Nebyla jsem schopná najet zpátky na rychlostní v požadovaném směru, furt jsem se vracela na Budějice. Když už mi to hlava fakt nebrala a skoro jsem opustila místečko za volantem a šla opět brečet, podařilo se mi nějakým zázrakem napojit se na správnou cestu a dokonce i v dobrém směru. Zřejmě požehnání z nebes.

Nakonec jsem to dala. A byly to pouhé svě a půl hodiny čisté jízdy. Skoro jsem se poplácala po ramínku se slovy jo, Winter, seš hustá! Ovšem příště, příště se snad radši potáhnu vlakem. A budu doufat, že místo v Budějicích neskončím třeba v Budapešti.

Jeden poznatek jsem si ale odvezla - buď přijdu o játra, ale budu psychicky úplně v cajku, nebo budu abstinent a za rok skončím v Bohnicích jako obzvlášť delikátní případ.

Před návratem do rodného kraje jsem se stavovala za Phinem. A tam se odvíjel úplně jiný příběh s úplně jinou náladou. Skoro si připadám jak zamilovaná třináctka - já, která v patnácti říkala "nic pod dvacet nebrat". A ejhle, je mi dvacet a pálím za čerstvou osmnáctkou. Asi na starý kolena blbnu.
 


Komentáře

1 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 9. září 2015 v 17:41 | Reagovat

Máš opravdu zajímavé zážitky :D
Já v Jindřichově Hradci bydlím a přesně vím, o jakém rozkopání mluvíš. Jeden superpodnikatel přesouvá své zahradní centrum a to všechno je kvůli němu Budou se tam totiž k onu centru stavět hned dva kruháče. Ještěže tou částí jezdím jen, když chci natankovat.
Nad Budějicemi přemýšlím, letos maturuju a Jihočeská se mi celkem zamlouvá. Mimochodem je tam sestřenice a říká, že to tam je na kolejích opravdu každej s každým, tak možná bacha :D :D Ale tak přičichnout k Budějicím není snad tak těžké jako třeba k Praze. No, uvidíme, kde nakonec skončím... :D

2 cry-havoc cry-havoc | E-mail | Web | 10. září 2015 v 8:53 | Reagovat

[1]: Taky jsem si povšimla :D Ale nejvíc mě dostalo to, jak moc společné jsou společné sprchy. Teda, prý se tam někde nachází i dámské, ale prolezla jsem celý patro a nenašla je. Ale u chlapů bylo taky dobře. :D
Mimochodem, hodně štěstí u maturity:-)

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 14. září 2015 v 22:58 | Reagovat

ty holčičí *poprvé velká* výlety autem jsou stejně největší zábava :D (ironie) Já jsem jednou v takový krizi zavolala tátovi, co mám jako dělat a on mi řekl "jeď na sever" :D kousek ve mě umřelo, ale nešla jsem hledat lišejníky, ale prostě to projela tolikrát, dokud to nevyšlo :)

4 cry-havoc cry-havoc | E-mail | Web | 15. září 2015 v 8:48 | Reagovat

[3]: Heh, když jsme u toho volání... si tak jednou sedim v autě, žejo, chcu se rozjet a NIC. Vyřadím, zařadím, párkrát prošlápnu spojku, nic. Dupnu na plyn, nic. Vytáhnu mobil, volám panu otci, že je to "ňáký rozbitý" a v tu chvíli mi dochází, že jsem zapomněla nastartovat.:D

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. září 2015 v 11:26 | Reagovat

[4]: :D :D díky Ti za lepší den, to mě vážně rozesmálo.
No co , stane se! Zapomeneš, že se vlastně nic neděje tak jak bys chtěla :D

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 15. září 2015 v 20:28 | Reagovat

Blbnu na starý kolena :DD Já si taky dala pravidlo, že mladší neee, ale najednou.... :D

7 Jana Jana | E-mail | Web | 16. září 2015 v 7:56 | Reagovat

Já vždycky byla na starší a pak "jsem si vyžrala" hodně paniců :D A minulý ro kna táboře jsem v 25 "pálila" po 19 :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama