Srpen 2015

Jak vidlák ke městu čuchl.

28. srpna 2015 v 22:49 | xyz |  Ze života vidlákova.
Vlivem okolností jsem se rozhodla vybrat si vysokou školu poměrně dost vzdálenou od mého bydliště. Co jsem však lehce nedomyslela bylo to, že se do školy budu muset sem tam nějak dopravit. Inu, rozhodla jsem se na zápis vydat po čtyřech kolech. Úkol se však zdál jednodušším, než se pak ve skutečnosti projevil...


Všechno je pomíjivé.

18. srpna 2015 v 9:13 | xyz |  Ze života vidlákova.
Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že v půlce srpna budu chodit krmit v kanadách a zimním kabátu místo dosavadních žabek, tílka a kraťásků, vysměju se mu do ksichtu.

A ejhle.

Aspoň zase neskončím ve špitále s nohou rozšláplou od koňa.

Ch. Bukowski - Příliš blízko jatek.

9. srpna 2015 v 21:38 | xyz |  Úryvky z knih aneb pojďme se inspirovat.
"...lovil mečouny, přežil pár válek a viděl umírat býky a zastřelil pár lvů.
Napsal několik skvělých povídek a dal nám dva nebo tři dobré romány.
V poslední den svého života zamával nějakým dětem, co šly do školy, a ty zamávaly jemu. Pak si vrazil hlaveň do huby jako brčko od limonády, stiskl spoušť a po jednom z mála amerických nesmrtelných zbyla krev a mozek na zdech a na stropě a potom se všichni usmáli a řekli: To je ale sráč! Je to zbabělec!
Ano, využíval kdekoho, k Fitzgeraldovi se nezachoval zrovna pěkně, psal vestoje a jednou skončil na psychiatrické klinice - ale kdo mu nakecal, že mu zvoní hrana? To vy, svině zkurvený."

Jak se lidi rozcházej.

5. srpna 2015 v 22:43 | xyz |  Veselé historky ovíněné.
A tak jsem dostala kopačky.

Opět.

Strávila jsem s tím chlapcem téměř 4 roky; jeden půlrok jsme si nepatřili.
Byl úžasnej - milej, štědrej, pěknej, uměl se chovat, měl super rodinu, byl vtipnej, měl všechno, co má můj chlap mít...plus jednu vlastnost navíc - žárlivost.

Nejsem žárlivá - v tom je asi háček. Nesměla jsem sedět v hospodě u vedlejšího stolu se svým kámošem - musela jsem sedět s partou R. kamarádů, ačkoli zrovna tento večer mě šíleně nudili. Nesměla jsem sama na zábavy. Hlásila jsem každej svůj pohyb. Jít s kámoškou na kafe bylo považováno za zločin.

A tak jsem odjela na víkend na wowkařskej sraz. Bez něj. Protože jsem si řekla - dobrý, stačilo. Teď ti zakazuje sraz, příště ti zakáže bydlení na kolejích, potom jezdit na služebky a nakonec vlastně ani nebudeš moct chodit do práce, aby sis tam náhodou někoho nenabrnkla.

Výsledek? Během dvaceti hodin mi přišla SMS - "uz za mnou nejezdi a nepis mi, have fun, nevim co ode me cekas."

Nechtěla jsem kazit sraz ostatním, když už jsem ho měla zkaženej já. Tak jsem se jenom zřídila jak zákon káže. Jakožto jediná holka jsem měla svá privilegia, třeba že jsem si nemusela brát stan - někde se to místo vždycky najde, i kdyby měl dotyčný spát na lavičce venku.

Ráno moudřejší večera. Vypadala jsem sice, jako by mě vytáhl někdo kravě z držky, a ve studené sprše jsem s sebou lehce pod vlivem flákla, ale v podstatě mi bylo po psychické stránce mnohem líp. Zašla jsem si tedy s Ptolemaiem do vesnice - jako takovou detoxikační procházku - k ťongům nakoupit zásoby chlastu na večer, anžto moje dvě vodky byly pro mé zkroušené já zatraceně málo.

A tak se nám situace opakovala. Namíchala jsem si k večeři super drink pro ještě víc super zážitky:
Vezmete od včera špinavý půllitr, ve kterém plave pár přilepených vos,
nalijete do něj v libovolném poměru vodku, gin a tatratea - čím vyšší voltáž, tím líp. Dolijete trochou zbylého džusu.
Podáváme teplé jak chcanky, jelikož lednička není. Pijete po velkých dávkách a často.
Po čtvrt- až půlhodině přijdete na geniální nápad, totiž jít si zaplavat. Namícháte si tento drink ještě na cestu a jdete. Cestou jej vyžahnete, brečíte, že nemáte co pít a následně se pokusíte utopit v přehradě. Při cestě pak potkáte zbylou půlku wowkařů, kteří mají železné zásoby gintonu, a přidáte se k nim. Party hard na mělčině jsem odnesla sedřeným pozadím, anžto šoupat se po kamenech v 15cm vody není zrovna to pravý. Poučena pro příště.

Cestou z přehrady jsem přemluvila nejmladšího účastníka Phina, aby se mnou šel "zkratkou" přes les. Bohužel jsem to potmě jaksi nevychytala a volala do kempu Hordě, že "jsem v píči a nevím kudy, přijď pro mě". Přišla.

A pak, v kempu na lavičce mezi ostatníma wowkařema, jsme se k sobě s Phinem přitulili a začlo něco docela nesmělýho, co mě přesvědčilo o tom, že bych jej ještě někdy ráda potkala.

Najednou má člověk kupu času. Už se ale nemusí těšit na dovolenou, na víkendy - protože nic z toho už není. Láska je najednou zhovadilost. Trávím dny u facebooku stalkováním kamarádů i úplně random lidí, kteří postují fotky od moře se svou drahou polovičkou, a na tajňáka brečím. Otec za mnou chodí se slovy "jestli chceš jet k moři, já ti to zaplatím" - ale nedochází mu to hlavní, že nemám s kým jet. Přišla jsem o kamarádku, ale měla jsem přítele, tak jsem to oželila. Teď už nemám ani jeho, ani svoje "chlastací kamarády", protože jsme byli jedna grupa. Začínám vážně uvažovat o tom, že se odstěhuju kamsi do šumavských lesů a budu se živit lovem sobolů...