O kovářství provozovaném antitalentem.

21. června 2015 v 22:46 | xyz |  Ze života vidlákova.
Všechno to začalo tím, že můj milý kovář poté, co mu herka po sto prvé vyškubla nohu a postavila se na zadní, praštil svým nádobíčkem na zem a se slovy "se na to taky můžu vysrat" odpajdal pryč. Pro nářadí se stavil druhý den, daroval mi kovářské nože, vysvětlil mi princip, na herku ukázal fakáča a nenávratně zmizel.


A tak jsem si začala dělat korektury kopyt sama. Já, gymplák, co má problém s tím, aby ukrojil rovnej krajíc chleba, mám řezat kopyta vlastním koním. Hahaha.

Po dvou měsících jsem svým laickým okem poznala, že je čas panu koni kopyta vystrouhat. Snažila jsem se přemluvit onoho kováře - je relativně levný, osvědčený, dávný známý a tak. Nepovedlo se mi to. Docílila jsem pouze toho, že mi k nožům přivezl ještě rašple a politoval mě, že "bez štípaček by korektury teda dělat nechtěl". Je to téměř rok a štípačky nemám dodnes.

Nu což, pustila jsem se do strouhání. Polotupými noži jsem se snažila ukrojit kus tvrdé kopytní rohoviny. Dlouho, předlouho jsem pižlala, až to pana koně přestalo bavit a jedním přesně mířeným kopancem mi zajistil jízdenku na pohotovost. U této nehody byl tehdy přítomen můj tehdejší přítel, který místo toho, aby mě s rozseklou zakrvácenou nohou připomínající plovací blánu odtáhl od běsnícího zvířete, stál o dva metry dál a chlámal se, div se nezlomil v pase. Asi nemusím dodávat, že se z něj záhy stal expřítel.

Příště přišly na řadu úplatky. Herce jsem nasypala vrchovatý žlab krmení a ejhle, najednou stála. Mělo to jednu nevýhodu - musela jsem dělat korektury v boxe o rozměrech 2,5x2,5m. U této metody jsem objevila jen jedinou slabinu, a to tehdy, když v tomto uzavřeném prostoru herka jednou kopla zadní a přišpendlila mě na stěnu. Pohotovosti jsem se opět nevyhnula.

Jelikož je ale chudáček koníček řízen heslem "pro kus žvance šel bych světa kraj" (a pak co maj muži a koně společného), dělám TO takhle i nadále. Občas mě to stojí přikopnutou ruku, jindy zase rozseklou hubu. Žádná z těchto bolístek však není tak hrozná jako ta, když rašpluji kopytní stěnu a okrouhám si u toho i ruku. Nejen, že tyhle rány ukázkově hnisají, ale ještě jde většinou o "velkoplošná" zranění. Zlaté kopytní nože zaříznuté v zápěstí.

Teď, po roce mých víceméně (spíše méně) úspěšných pokusů, si klepu na rameno s dmoucí se hrudí, protože ani jedna z herek doposud nekulhá (musím se pochválit, nikdo jinej to za mě neudělá). A k tomuto prvnímu výročí jsem se rozhodla pořídit si ony zmiňované kovářské štípačky, protože řezat patky obyčejným nožem, to je za trest. Se štípačkama to určitě bude boží. Bohužel se mi však takové ty obyčejné, poctivě ukradené otci z dílny, neosvědčily, neboť jsem díky nim dneska málem přišla o prst, takže nejspíš budu muset zainvestovat do nějakých blbuvzdorných a spešl.

Ale přeci jenom, víte, co je úplně nejvíc nejhorší? Odpovědět na koňáky velice často pokládanou otázku "ty, hele, a kdo ti kove?" :-))
 


Komentáře

1 adaluter adaluter | E-mail | Web | 23. června 2015 v 9:32 | Reagovat

Ač z velké části nemám páru o čem to mluvíš, bezvadně se to čte.
Tři články ze tří na jedna, takže se těším na pokračování.

2 Amia Amia | Web | 17. července 2015 v 23:08 | Reagovat

Cože, sama? Vždycky, když jem viděla úpravu kopyt, u právě obsluhovaného koně stálo 2 - 5 holek a pak Pan Kovář!
:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama