Dědečkovi.

26. června 2015 v 22:45 | xyz |  Dopisy bez adres.
Víš, dědečku,

pamatuju si, jak jsi před patnácti lety pomáhal mému otci stavět stáje. Pamatuju, jak jsem se Ti motala se svou plastovou Tatrou a vlečkou písku pod nohama a betonovala s Tebou základy. O rok později, když už jsi začal říkat, že jsem velká holka, si Tě vybavuji, jak stojíš na pětimetrové zdi a já Ti vrátkem nahoru posílám tvárnice. A stáje Ti jen rostou pod rukama a všichni dobře víme, že bez Tvé vydatné pomoci a Tvých zkušeností bychom byli lehce ztraceni...



Pamatuju, jak jsi mi vyprávěl svoje zážitky z války. Byl jsi mladý, na jejím konci sotva patnáctiletý, a válka Tě připravila o pořádný kus dětství. Vykládal jsi mi o těch zabitých partyzánech, co mají dodnes pomníček uprostřed polí; o tom, jak jste je schovávali ve stodole a jak vám bylo těžko, když jste je museli poslat o dům dál. Ten pomníček je omšelý, ohlazený mnoha lijáky a ošlehaný větrem. Taková byla tenkrát i Tvoje tvář, a přes všechno to, co v ní stejně jako na tom pomníčku bylo napsáno, byla stále přívětivá...

Vzpomínáš, jak jsme spolu chodili krmit prasata? Prasata vždycky byla Tvoje starost a Ty jsi jim rozuměl ze všech nejlíp. Ačkoli jsi měl na zádech již 8 křížků, stále jsi každé ráno vstával a chodil je "spravovat", jak jsi nazýval krmení. Přestal jsi až tehdy, když Tě jednou prase porazilo a svezlo Tě na hřbetě. Tehdy jsi uznal, že už máš přece jen nějaký ten věk, a krmení jsi přenechal nám - ovšem stále jsi na nás bedlivě dohlížel.

Já zase vzpomínám na to, jak jsi sedával pod hrušní s modrým kloboučkem posazeným v sněhobílých vlasech, a vyklepával jsi mi kosu. Nikdo jiný z rodiny to neumí, rozhodně ne tak dokonale, jako jsi to uměl Ty. A stejně tak to bylo i s pletením košů - každé jaro jsi pod tou starou hrušní sedával a z vrbových proutků nám vyráběl nejrůznější nůše na dřevo či seno. Ještě teď Tě vidím, jak zkušeně a s láskou ohýbáš ty mladé proutky. Tvůj poslední koš však zůstal nedokončen.

Nikdy nezapomenu, žes to byl Ty, kdo mi opravil potrhané sedlo, které přišlo k úrazu, když pode mnou spadl kůň, a stejně tak nezapomenu na to, že oba z mých koní se ke mně dostali Tvou zásluhou - v případě prvního koně šlo o pomoc finanční a toho druhého jsi mi sehnal přes inzerát právě Ty. Byl jsi jej s námi tenkrát kupovat, viď? Prodával jej pán jen o pár let mladší než Ty a nabízel Ti domácí slivovici... Vymluvil ses tenkrát na léky a panáka podstrčil mně, 13leté žabě.

Jedna po druhé přicupitávají další a další hřejivé vzpomínky - jak jsi každé ráno chodil poslouchat, jak trénuju na piáno, jak se pod Tebou na jednom z mých koncertů rozlomila židle, jak jsi se mě před každou vyjížďkou ptal, kam se chystám, a po návratu se o tom místě rozpovídal, vzpomínal jsi na mládí, na zážitky a kamarády; jak jsi na svou milovanou ženu vždycky volával "hale, Anduli..." a všechny překvapoval tím, žes jim onikal.

Strávila jsem s Tebou celý svůj život v jednom domě, v domě, který jsi kdysi vlastníma rukama postavil. Občas jsem se v noci budila s takovým podivným strachem, co když se ráno vzbudíme a zjistíme, že jsi umřel. Někdy jsem přemýšlela, jaké to bude, až mi někdo zavolá s tím, že je s Tebou něco špatně - ale že to budu já, kdo bude s pláčem volat rodičům, že jsi na začátku konce a ať se rychle vrátí z dovolené, to jsem nečekala. Když jsem ve špitálu vyslechla ortel - okamžitý převoz do krajské nemocnice, akutní leukémie, neudržela jsem slzy. Tvá žena, moje milovaná babička, seděla vedle Tebe, držela Tě za ruku a usmívala se. Teď už vím, že to nebylo z nevědomosti, ale proto, že je neskutečně silná. Hodinu Tě takto držela, než dorazila sanitka. Daly jsme Ti pusu, obě jsme Ti popřály k narozeninám, které jsi měl druhý den, Ty jsi nám vesele zamával a pak za Tebou zavřeli dvířka. Nevěděla jsem tehdy, že to bylo naposled, co jsem Tě viděla živého.

Ačkoli to pro mě bylo velice bolestivé, jsem ráda za to, že jsi měl na pohřbu chvíli otevřenou rakev. Mohli jsme Ti alespoň zaplést růženec mezi prsty, tak, jak sis to přál... Ani nevíš, dědečku, jak moc nám tady chybíš. Tvá osobnost na nás útočí, kamkoli se hneme, a dívat se na ztrápenou babičku, která si jen těžko zvyká na roli vdovy, mi drásá nervy. Je neskutečně silná, ale mám strach, aby nás z toho skrývaného žalu taky brzo neopustila. Vždycky byla tvrdá jako kámen, ale až teď vyplývá najevo, že jde nejspíš o vápenec - a ten se drolí.

Doufám, že na všechno špatné i na všechny pozemské strasti už jsi zapomněl, a že se tam nahoře máš tak úžasně, jak si to za svůj nelehký život zasloužíš. V našich srdcích a vzpomínkách už zůstaneš navždy. Odpočívej v pokoji.


Věnováno mému milovanému dědečkovi, který nás minulý týden náhle opustil v den svých 85. narozenin.
 


Komentáře

1 adaluter adaluter | E-mail | Web | 27. června 2015 v 22:56 | Reagovat

Je to krásné vyznání a přeju ti, aby sis právě takové vzpomínky udržela ve chvílích, kdy ti bude těžko.
Můj dědeček byl pro mě nejbližším a nejmilovanějším člověkem, odešel před patnácti lety, ale dodnes jsou okamžiky, kdy s ním v duchu mluvím, zvlášť když je mi hodně úzko.
Přeju hodně sil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama