Červen 2015

Jak jsem se vydala lovit kešku.

29. června 2015 v 21:01 | xyz |  Ze života vidlákova.
Na serveru geocaching.com mám přesně jedenáct nálezů, z čehož je jasné, že žádnej mega kačer teda fakt nejsem. Nedávno však blikla nová keška pár kilometrů od baráku, všichni psali, jak je pěkná a vydařená a zajímavá...a já ji musela mít. A tak jsem v dnešní slunečné odpoledne práskla do koní.


Dědečkovi.

26. června 2015 v 22:45 | xyz |  Dopisy bez adres.
Víš, dědečku,

pamatuju si, jak jsi před patnácti lety pomáhal mému otci stavět stáje. Pamatuju, jak jsem se Ti motala se svou plastovou Tatrou a vlečkou písku pod nohama a betonovala s Tebou základy. O rok později, když už jsi začal říkat, že jsem velká holka, si Tě vybavuji, jak stojíš na pětimetrové zdi a já Ti vrátkem nahoru posílám tvárnice. A stáje Ti jen rostou pod rukama a všichni dobře víme, že bez Tvé vydatné pomoci a Tvých zkušeností bychom byli lehce ztraceni...

O kovářství provozovaném antitalentem.

21. června 2015 v 22:46 | xyz |  Ze života vidlákova.
Všechno to začalo tím, že můj milý kovář poté, co mu herka po sto prvé vyškubla nohu a postavila se na zadní, praštil svým nádobíčkem na zem a se slovy "se na to taky můžu vysrat" odpajdal pryč. Pro nářadí se stavil druhý den, daroval mi kovářské nože, vysvětlil mi princip, na herku ukázal fakáča a nenávratně zmizel.

A co že je to vlastně dneska zdravé?

15. června 2015 v 11:22 | xyz |  Intelektuálně závadné.
Začalo to tím, že jsme před mnoha a mnoha lety začali kupovat máslo místo Ramy, kterou otec důvěrně přezdívá "Hitlerova náhražka". Časem mu však ani kupované máslo nestačilo, a tak začal stloukat domácí. A tak si sem tam říkám, nejsou lidi tou honbou za zdravím už spíše nemocní?


Vyhlaste poplach - přicházím.

12. června 2015 v 23:10 | Ach, Nikdo, přátelé, Nikdo! |  O mně.
Podle jedné z vědeckých studií trvá přesně 325 let, než odumře poslední mozková buňka. Často o svém věku lžu.