O náhodách a nehodách.

28. ledna 2017 v 22:26 | xyz |  Ze života vidlákova.
Život Zrzouna byl plný chybných kroků. Ono se celkově říká, že co je zrzavý, to je pánembohem označený. Jeho si tedy asi vybral jako nějaký hromosvod.
 

Jihočeský welfare aneb nahlédnutí do reality.

26. dubna 2016 v 21:22 | xyz |  Ze života vidlákova.
Naše povinná provozní praxe se odehrává na školním statku. To, že ve škole nezajímá vyučující, že máme praxe, a naopak na praxích nezajímá vedoucí, že nám v 8 začíná škola a drží nás tam do desíti, je jedna věc - oficiálně se praxe s vyučováním nekryjí a vedení fakulty si jistě tleská.

To, co se ale na školním statku učíme, je věc druhá.


Hlavně s nadhledem.

7. března 2016 v 20:08 | xyz |  Ze života vidlákova.
Posledních pár měsíců mi obrátilo život vzhůru nohama.
Především jsem si našla přítele, což mělo vcelku blahé důsledky, třeba v tom, že jsem si konečně přestala hledat v kolejním prostředí chlapa na sex.
 


Tak už to bejvá.

19. listopadu 2015 v 15:48 | xyz |  Ze života vidlákova.
Tři týdny zpět.

"Mami, potřebuju nabrousit nože na strouhání, pošli je prosím do Břitu."
(vzhledem k maminčině počínající skleróze si to chcu posichrovat)
"Tati, prosimtě, nechte mi nabrousit nože na kopyta." - "Jasný, jako už by byly."
Před odjezdem je ještě schválně nechám v koupelně na umyvadle, aby byly na očích a měla jsem je na příště ostrý.

Včera jsem se vrátila a jediná změna byla v tom, že nože někdo přesunul z umyvadla na pračku.
Home sweet home. Sorry, herky, tak pedikůra třeba příště.

A zářím jak Temelín - co s tím?

24. října 2015 v 23:57 | xyz |  Ze života vidlákova.
Jak se to tak stane, že se vidlákovi z Horní Dolní najednou začne líbit tam, kde to odjakživa odsuzoval?

Bod první - Temelín.
Ano, já, člověk bydlící prakticky pod Dukovanskou elektrárnou, jsem se přestěhovala k Temelínu, na který dvacet let svého bídného života nadávám. Když jsem si pakovala kufry, přemýšlela jsem, tak tu přítomnost Temelína bude mé Dukovanské já snášet - a víte co? Dobře. Jsem spokojená, že jsem nadále ozářená.
Když se mě někdo místní ptá, odkud (nikoli skama:-)) jsem, a já řeknu, že z Dukovan, většinou ani neví, kde to je. Zřejmě Dukovansko-Temelínská rivalita funguje jen jednostranně a kupodivu jsem se ve svých nenávistných výlevech umírnila i já.

Bod druhý - svět je přeci jen placatej. Aspoň tady.
Je to boží. Žádný blbý krpály od kostela k baráku a od baráku k hospodě. Žádný trapný serpentiny. Všude to mám krásných 3,5km (+/- 0,5km) a jsem tam podstatně rychleji a s menší energetickou ztrátou, než když jdu z bodu á do bodu bé nějaký 2km hentam u nás na Moravě. Moje líné já plesá.

Bod třetí - auta, auta everywhere.
Takový slušný řidiče prostě u nás nepotkám, fakt že ne. Tady lidi uhejbaj sanitkám, na oranžovou zastavujou a pouští ve velkým provozu nebohý řidiče vyjíždějící z vedlejší. Přijela jsem ze spořádaných Budějic do Brna a pak mi došlo, co se mi to v těch Budějicích na silnicích tak nezdálo. V Brně je to totiž každýmu u zadnice - špička, auta fičí zprava zleva, tak to tam jen tak mimochodem říznou na červenou, sotva to řidič s právem přednosti jízdy ubrzdí, sem tam si jen tak zastaví v křižovatce a koukaj.
No jasně, že je v tom trochu nadsázky. Ale jihočeský způsob jízdy jest mi vskutku sympatičtější.

Bod čtvrtý - óda na radost.
Lze přeložit též jako óda na Budvar. Přijela jsem rozmlsaná Hostanem a Bratčicema, ale chcačky nechcačky musím uznat, že Budvar jim může směle konkurovat. A vyjde mě levnějc, než (pro mě nepříliš chutné) Starobrno.

Bod pátý - ach, ten kolejní život.
Je to paráda. Čert vem společný sprchy a záchody, socialistické vybavení a někdy dost protivné kolejné. Ten zbytek to směle vykompenzuje! Jakkoli mě všichni od bydlení na kolejích odrazovali, jsem tu spokojená. Hromady vajglů pod balkonama a patrovky se super lidma jsou mi milejší, nežli nesvoboda symbolizovaná vlastní postelí. A kdo chce klid mít, způsob jak jej zajistit si najde.

Bod šestý - lidi!
Tolik mladých a sympatických lidí jsem na jednom místě nepotkala už dlouho. Často poslouchám o mezifakultní nesnášenlivosti - tady nic takového nepozoruji. A skoro bych řekla, že i většina vážených vyučujících jsou v duši stále mlaďochy.

Bod sedmý - eMHáDé.
Oni tady normálně rozumijou, co je to papírek na šalinu! Tleskám.

Bod osmý - oáza klidu.
Nevěřila bych, jak tiché prostředí může skýtat areál uprostřed města. Neruší mě tu žádné troubení aut a vyjma pár veselých večerů ani opilecké zpívánky (bydlím přímo nad kolejní hospodou:-)) a přitom to mám k frekventovaný silnici pár kroků. Když má člověk plný zuby své spolubydlící, tak se holt na půl hodinky zašije s cigárkem a kávou na balkon, ze kterého pozoruje koně pasoucí se v podstatě přímo pod ním, a hned je mu líp na duši.

Bod devátý - nuda?
Vždycky se něco najde, i když má člověk pár tejdnů počítač na opravě jako já :D Patrovka, LANka, hot dog party, tříkání do piána - pár možností z kolejního prostředí. A když náhodou tohle všechno nestačí, tak je tu hned několik převážně studentských míst, kam se dá zajít. A opět - všechno je to po rovině - paráda, ne?

Bod desátý.
A víte, proč jsou ještě České Budějovice super? No přece proto, že jsem tu já:-)))

PS: Tak optimisticky a rozněžněle naladěné články obvykle neprodukuji, važte si toho! :D

Kam dál